Ing. Otakar Krámský

Je těžké hledat slova, která vyjádří ztrátu.. Ztrátu člověka, který již za svého života dokázal tolik, co málokdo a stal se evropskou legendou. Během sobotního tréninku na závod Mistrovství Evropy zahynula největší osobnost českého vrchařského sportu, několikanásobný Mistr Evropy a neuvěřitelný tahoun motorsportu u nás, stejně jako mimořádně výrazná lidská osobnost. Člověk mnoha protikladů, bez jehož sarkastického humoru budou parkoviště závodních strojů postrádat své kouzlo, bez jehož sportovního nasazení kopce osiří a budou hledat svůj smysl. Naštěstí ho ze svých pamětí i srdcí nikdy nepustíme pryč, protože dokud tu budou oblíbené závody do vrchu, bude tu i jilemnický Krakonoš.

Jak se říká, je zbytečné nosit dříví do lesa, stejně jako psát o tom, že The Beatles byla slavná kapela, nebo počítat, kolik závodů vyhrál Otakar Krámský. Tak alespoň ve zkratce pár momentů, které připomenou fantastickou kariéru nejúspěšnějšího českého pilota závodů do vrchu. V roce 1989 figuruje v konečném pořadí ME divize I. Po dvou bronzových medailí z celkové hodnocení seriálu Mistrovství Evropy přichází v roce 1994 Evropský titul. Vše se opakuje v letech 1997 a 1998. Fenomén skupiny A, držitel mnoha rekordů, přechází v roce 1999 do divize II nejrychlejších sportovních prototypů za volant italského spideru Osella. Opět září na špici evropských klání a v roce 2002 si přiváží cenné stříbro. Nechybí množství domácích titulů jako i titulů absolutního Mistra ČR. Kariéra, která snad ani nejde překonat. Kdo jiný jezdil Evropu i republiku tak dlouho, tak poctivě, závod za závodem. Do svých 50 let prakticky nevynechal žádný domácí závod a rovněž poctivě putoval za celým šampionátem ME. Nedělal rozdíly, bojoval, jak to šlo. Ovšem série nešťastných tragických havárií, které nám odnesly jména jako Fabio Danti, Miroslav Fajkus, Lionel Regal či Georg Plasa, přiměla i Otakara Krámského, aby apeloval na bezpečnost závodů do vrchu. Sám si prožil několik těžkých havárií, ale prakticky nezažil zranění.

Měl jsem možnost s ním cestovat na závody do Mont Dore a St. Ursanne a poznat ho blíže jako člověka, který obětoval svůj život motorsportu, který byl jeho největší vášní. Navštívil jsem jeho zázemí, kde si budoval své sídlo včetně krásné galerie závodních vozů, se kterými závodil a sbíral zlaté věnce. Od tragické nehody uplynulo již hodně hodin a přeci je to tak málo… Na Rechberg jsme přijeli v noci na sobotu a neměli moc možností projít depo a popovídat si se závodníky. Přesto jsem měl tu čest zažít sluncem obklopený kopec pod vesnicí Rechberdorf, vidět kolo zvláštních barev, které každý fanoušek zná. Na kole jel usměvavý Ota, když mně zahlédl, otočil kolo, zastavil a začal si se mnou povídat. Jako vždy pár poznámek řečených s úsměvem a dobrou myslí, vše zakončené tím, že nově upravená šikana a asfaltový povrch za ní jsou kluzké a že to nebude nic příjemného. Popřáli jsme si vzájemně hodně štěstí na sobotní den a pak již jen burácely motory podle startovních čísel od 253 dolů, níž až po startovní číslo 4. Po testování počátkem dobna, po startu ve francouzském Col St. Pierre, Rechberg. 20 sekund po startu po průjezdu zmíněnou šikanou, v táhlé pravé zatáčce, kde vozy postupně zrychlují na top speed přes 200km/h, ale tam letos již Otakar Krámský nedojel, ani nikdo další v sobotním programu. Z oficiálně zatím neznámých důvodů vůz vyletěl z trati do lesa, kde nastal rychle konec. Konec něčeho, co snad ani končit nikdy nemůže. Díky těm, kteří zůstavají a budou vzpomínat, předávat informace a legendu nikdy neztratí.

Hodně se spekulovalo a určitě ještě bude, stejně jako přemýšlet, proč.. Jak je to možné.. Od rána nemůžu spát a myslet na dvě brzdné čáry vzdálené od sebe na šířku vozu, jak se táhnou od vnitřní části zatáčky ven a končí směrem ke stromům, opakuji si, proč ani nepřiletěl vrtulník a vůz záchranné služby nejel zachraňovat, ale asi jen konstatovat. Nebyla tam žádná šance, ani špetka naděje, že by bylo možné Mistra zachránit. Přesto pořadatel nic neříkal a komentátor se vyhýbal podání byť krátké informaci o těžké nehodě. Chápu a moc dobře vím, jak je těžké se chovat v situacích, kdy dochází slova, kdy bychom raději byly úplně jinde a nejlépe o pár hodin zpět.. Ale zbytečně se pak spekuluje, hledá a snad někdy i vymýšlí. Trvalo celé hodiny, než bylo oznámeno, co se vlastně stalo, mluvilo se o tiskové zprávě, ale ta nevyšla, jen komentátor se slušně rozloučil se závodníkem mimořádných kvalit. Dvanáct jezdců bylo pozváno na meeting, kde se řešilo, jak se závodem naložit dále. Někdo chtěl pokračovat nedělními jízdami, jiní chtěli závod zrušit. Většina se ale vyslovila pro pokračování. Mezi českými jezdci nastala těžká volba, zda pokračovat či ne. Každý jistě prožívá černé chvíle trošku jinak a také jiným způsobem vzdává úctu při tragédii. Někdo zkrátka neviděl vůbec smysl pokračovat, jiným přišlo správné pokračovat, když pořadatel závod nezrušil. Na vozech se objevily černou páskou přilepené letáčky Otakara Krámského. Moc bych si přál, aby nikdo nehleděl na druhého přes prsty proto, že se v dané situaci zachoval jinak, než někdo jiný. Otakar Krámský byl v prvé řadě sportovec, závodník a největší holt bychom mu dali tím, že bychom v jeho duchu bojovali o prvenství a nebo sklopili ruce a vzpomínali a závod prostě vynechali. Obojí je možné a hlavně by mělo být svobodné, bez diskuzí. Vždyť Ota se na to všechno dívá, pokud zrovna neřeší nový motor do bavoráka s Georgem nebo se nesnaží předjet Lionela v monopostu. Co je však bez debat, že tam nekdě s Mirkem už chystají dvaadvacátou zatáčku na kopci v Ústí nad Orlicí, které měl Otakar tolik rád.